Datum: 10.06.2011 - 18.06.2011
 


Ukrajina 2011 - reportáž, jak ji zaznamenal Jindra

     Pátek 10.6.
Odjezd z Opavy 8:00, Aleš 8:30 Poruba, Jaroušek 9:10 FM, Luďa Frýdlant. Je to neuvěřitelné, ale tentokrát to stihl i Jindra. Ve Frýdlantu proběhlo několik pokusů o odeslání faxu na Ukrajinu. Poslední snad úspěšný.
Odjezd přes Beskydy na Slovensko, v Bytči na nás čekali Peter s Aničkou se slivovicí a mísou specielních koláčů plněných masem a zelím. Pokračujeme na Košice. Luděk hlásí prasklou hadici chlazení, kterou mění a pokračujeme abychom v Košicích zaparkovali Františkovi jeho Yuki 200 v místní hasičárně, kde si ji příští den vyzvedne a přijede za námi na Ukrajinu. V tuto chvíli ještě věříme tomu, že nás čeká pouze pár posledních kilometrů na hranice a spát budeme už na Ukrajině. Luďova L300 měla na věc ovšem jiný názor a ještě v Košicích jí vybuchl chladič. Takže nastal doslova logistický koncert jak sehnat v pátek ve 20:00 chladič na Mitsubishi L300 z roku 1994 a dostat ho do rána do Košic.

     Sobota 11.6.
Díky fantastické spolupráci s lidmi od Auto Kelly se podařilo v Praze chladič zajistit a letecky ho dopravit ráno do Košic. Takže v 8:50 v sobotu jsme si na Košickém letišti vyzvedli Františka s chladičem a krátce po 10-té vyjížděli na Michalovce. Přejezd hranice v Uble proběhl až nečekaně hladce, nepočítáme-li nutnost podpořit životní úroveň ukrajinských pohraničníků několika pětieurovkami za neexistující i skutečné nedostatky. To už bereme jako folklór. Jen tak pro info : Jindra absolvoval měsíc před odjezdem STK, jejíž součástí bylo pečlivé vysmirkování nátěrů na VINku, tak aby bylo čitelné. Ukrajinec ho ale viděl až za 10 Euro. VINko na Tomášově LC80 je zřetelně čitelné z 10 metrů. Ukrajinec v něm nenašel jedno písmeno. Tomáš plivl na VIN, utřel ho palcem a bylo po problému. Problém měl jenom Ukrajinec, který nedostal žádné všimné. Hůř na tom byl Luďa, který neměl zelenou kartu, ale za 20 Euro vás pustí i s nepojištěným autem. Další měli všechno v pořádku, tak si Ukrajinec řekl aspoň o 5 Euro „jen tak“. Z důvodu časového manka nestoupáme na Poloninu Runa terénem, ale po vojenské panelové cestě přes Lipovec. I na té je již místy vidět jak ji mocná příroda začíná pohlcovat. Na Runě jsme vjeli do nízko položených mraků, takže daleké rozhledy na všechny strany se nekonaly a po prošmejdění toho co na vrcholu zbylo po ukrajinské armádě jsme se dali na ústup druhou stranou kolem pomníku padlých výsadkářů a volným terénem a lesem k mýtině 2.tábora. Sjezd lesem byl docela výživný. Podle stupně nepropustnosti vegetace a padlých stromů bylo vidět, že touto trasou dlouho nikdo nejel. Dřeva na oheň bylo dost, na louce jsme se potkali s místními offroaďáky s Patrolem a Discovery, kteří přijeli tábořit na stejné místo a seznámili jsme se s prezidentem místního offroad klubu.

     Neděle 12.6.
Po snídani jsme vyrazili do údolí potoka Vojvodin. Zhruba uprostřed sjezdu do obce Turja Poljana se sice nabízí odbočka od soutoku s potokem Šipot k turbáze a vodopádu Šipot, tu jsme ale minuli a s krátkou zastávkou u sirného pramene v lese dorazili do údolí. Na krátkém ostrém stoupání po hlavní silnici Štěpán hlásí poruchu – hřeje se mu motor. První odhad diagnózy : viskospojka nebo termostat. Dolili jsme vodu do chladiče s tím, že jedeme dál a budeme pozorovat. Z kopce a po rovině to šlo, první ostřejší stoupání v terénu ale znamenalo teploměr v červených. Tentokrát bylo stanovení diagnózy přesné: utržený tlumič vibrací na řemenici kliky, následkem čehož řemenice klouže a Patrol nechladí, netopí a nedobíjí. Nejrozumnější varianta – rozbít tábor na přilehlé louce, řemenici demontovat vyhledat mistra, který je i v neděli ochoten řemenici natvrdo svařit. Povedlo se. V 18:00 byla řemenice implantována zpět do motoru. Ztrávili jsme krásný slunečný den na krásné louce, ale časový plán expedice se zhroutil o další den. Večer tradiční posezení u ohně, ale žádné velké kořalkování. Jednak jsme byli ještě přešlí po předešlém večírku, jednak jsme se domluvili na časném budíčku, abychom se pokusili něco nahnat.

     Pondělí 13.6.
Budíček v 6:00, odjezd 7:30. Výjezd z tábořiště nebyl sice nijak dlouhý, ale pro chlazení Štěpánova Patrola to byl křest ohněm včetně závěrečného ostrého stoupání na kótu. Následný průjezd bukovým lesem byl sice relativně po rovině, ale početné blátivé laguny se postaraly o naši zábavu. Na dřevařské základně v Abrance nás varovali že cesta lesem, kterou chceme jet dál do hor a na Volovec již neexistuje. Nedbali jsme varování a po pár stech metrech jsme zjistili, že naše sebevědomí bylo nepřiměřené. Opravdu ani my nedokážeme projet všude, kde příroda ukázala svou moc. Potupně a celí obalení bahnem jsme se vrátili dolů. Naštěstí se nás ujal koňák Vasja, který nám se svými kobylkami ukázal cestu, jak se dostat přes hřeben. V Jablonovu, kam nás dovedl, jsme uzavřeli družbu s naší slivovicí a jeho samohonkou a přes Volovec vystoupali na vrchol Plaje. Obsluha vysílače nás ujistila, že na Veliky Vjerch, na který se zálibně díváme, ještě nikdy žádné auto nevyjelo. Na motocyklu, čtyřkolce nebo na koni je možné vrchol objet, autem ne. Výjezd na Plaj je sice náročný, ale celkem v pohodě. Zkusili jsme si tedy aspoň hřebenovku na Temnatik, jehož předvrcholový kříž je vidět z Volovce, ale museli jsme se vrátit stejnou cestou. Dál to nemělo řešení. Cesta z Volovce směrem na Svaljavu podél trati budí spíše dojem, že jste špatně, ale skutečně jiná tam nevede a tak tato polňačka plná výmolů, která x-krát přechází přes trať, podjíždí mosty a brodí řeku je jediná možná a je zakreslená v mapě. V obci Vovčin jsme odbočili v pravém úhlu od trati a řeky, a podél potoka začali stoupat směrem na Stoj. Zpočátku normální lesní cesta se brzy změnila v tvrdý hardcore, na kterém zaredukované stroje vyly na jedničku do strmého stoupání vymletého vodou, plného velkých balvanů a hlubokých kolejí, ve kterých ryly diferenciály zem. Stoupání skončilo na hranici lesa, kde se nám otevřel výhled na hřeben Stoje nad námi a pláckem k táboření akorát tak na našich 6 aut. Dojem kazil jen studený vítr. S ohledem na silný vítr jsme ani nerozdělávali besední oheň, mohlo by to skončit pro okolní lesy špatně.

     Úterý 14.6.
Nádherné slunečné ráno otevřelo další den, který jsme po snídani zahájili hřebenovým výjezdem na redukovanou dvojku, místy i jedničku s cílem na vrcholu Stoje, nejvyšší hory Poloniny Boržava. Až na vrchol vede kamenitá stará vojenská cesta. Vrchol Stoje hyzdí pozůstatky vojenských radarů. Úlomky materiálu vítr roznesl po všech úbočích hory a tak tam leží dodnes. Jelikož Stoj leží izolovaně v jedné rozsoše Boržavy, není možné z něj pokračovat hřebenovkou, ale vrátit se dolů jinou cestou kolem bývalých kasáren. Sjezd byl docela tvrdý díky úsekům cesty zavalené skálou, kterou bylo nutno dramaticky objíždět potokem a jiným, které potok změnil ve své koryto. Odměnou nám byla suprová louka k pikniku s čisťounkou ledovou řekou k rychlé koupeli. Po hodině jsme vyrazili k návratu do hor jinou cestou podél říčky Velikyj Zvor. I tady ukázala příroda svou sílu a cesta po několika kilometrech skončila proměněná v absolutně nesjízdné koryto divoké říčky. Nezbylo než se vrátit. Dole v údolí jsme naštěstí natrefili na lesáka, který nám ochotně poradil jinou a jak řekl jedinou cestu jak se dostat na hřeben Boržavy. Výjezd byl dlouhý a krutý stoupáním, ale vcelku příjemný hlinitým povrchem. Závěr stoupání na horu Grab (1376) byl tradiční kameňačka. Jedna průzkumná jednotka se dala vlevo pod Maguru Žide (1516) , druhá vpravo na horu Kruglu, najít možnost sestupu na severní stranu. Druhá jednotka byla úspěšnější a tak po několika kilometrech sjezdu vodou vymletým korytem jsme zastavili nadohled od obce Rečka a utábořili se. Tomáš s Jarouškem a Luďou sjeli do vsi hledat šikovného svářeče, který by jim opravil utržené domky přední panhardky na jejich LC80 a počkat na Ivoše s dcerou Evičkou, kteří k nám právě dojížděli z Brna. Co ovšem našli, byla „Hospůdka u potůčku“ a podle toho to taky dopadlo. Všichni „na šrot“.

     Středa 15.6.
Toyoty odjely svařovat a ostatní cca hoďku po nich s místem srazu u bankomatu ve Volovci.
Tady chybi kousek vyprávění
Jejich varování před policejní kontrolou na začátku města bohužel nezaregistrovali Luďa s Pavlem a „zbytkáč“ z předchozího večera je stál 150 Eur ! My ostatní jsme už pochopitelně do Volovce nejeli. Z hlavní silnice jsme odbočili na Pilipec, Nižnyj a Verchnyj Studenyj a bokem sjezdovek do kopců. Díky suchu byl výjezd a sjezd do Oporce úplná odpočinkovka. Pokud by sprchlo, tak bychom se tam rochnili v blátě asi pěkně dlouho. Do Slavského vede hlavní silnice, což je ve skutečnosti otravná drncačka dnes již bez zbytků asfaltu. Dál na Volosjanku jedete kolem nově postavených a vznikajících hotelů a rekreačních zařízení. Výjezd na horu Vysoki přehradilo nové středisko, takže jsme pokračovali za Volosjanku, strmým stoupáním dosáhli hřebene poloniny a hřebenovou cestou kopírující hranice oblasti dojeli do průsmyku Pereval Toruňski. Následné pokusy dosáhnout dřevařské obce Beskid divokým terénem od Vyškivu skončily neúspěchem pro absolutní nesjízdnost všech tras. Dým z pálících se pneumatik a skřípot navijáku prozrazoval naši polohu.

     Čtvrtek 16.6.
Ač neradi, vrátili jsme se na Pereval Toruňski a po hřebeni pokračovali po trase bývalé československé hranice směr Siněvirská Poljana. Poměrně náročný sjezd kamenitým korytem potoka Krasnyj byl v ústí uzavřen zamčenou závorou, kterou jsme zručně rozebrali a po průjezdu posledního vozidla k nepoznání složili zpět. Pak již jen po asfaltu do krčmy Četnická stanice v Koločavě. Už začátek výjezdu na horu Topas (154 je zajímavý tím, že se jede korytem řeky a odbočuje do potoka s dvoumetrovým skalním schodem, ale následující stoupání v hlubokém véčku bylo fakt síla. Spadnout dolů by znamenalo odcouvat bez laku na jednom boku. Naštěstí v jednom místě byla možnost vyskočit na louku a po ní došplhat k první zatáčce. Poslední třetina stoupání na hřeben poloniny Krasna je offroaďácká maturita, kterou Evička završila zdařilým videozáběrem, jak ji předhání její vlastní zadní kolo. Ze ztracených 6 matek se podařilo 2 najít, zbytek se nahradil po jedné z jiných kol. Horší byly 3 střihlé šrouby. Jeden se podařilo nahradit, takže dále pokračovala se čtyřmi šrouby na kole. Ivoš už s námi v tu chvíli nebyl, takže nemohl sledovat devastaci svého vozidla. Hřebenovka po polonině Krasna je nádherná na výhledy a nenáročná pro techniku až do sjezdu do Usť Čorne. Palivo jsme doplnili na známé pumpě za plastikou drvoštěpa v nadživotní velikosti a začali se přemisťovat na místo dalšího tábora za obcí Lopuchiv. I tady se ukázalo jak divoká voda z hor umí přetvořit krajinu. Bohužel vždy k horšímu. Jinak nenápadná říčka Jablunica odnesla všechny loučky ve svém okolí které jsem si pamatoval jako ideální tábořiště a místo nich navršila štěrk a kameny k táboření zcela nevhodné.

     Pátek 17.6.
Po snídani výprava nastoupila k výjezdu na poloninu Svidovec, největší poloninu Zakarpatí. Přes vrchy Berlaska (1555) a Pidpulu (1629) na Ungarjasku (1707). Dále po hřebeni pod Trojaskou (1702) a Kotlem (1770) nad lyžařské středisko Svidovec na svazích Stihu (1704). Tady se naše skupina rozdělila a jedna část již zamířila přes středisko Dragobrat dolů do Jasinje a po hlavní směrem na západ.

Posádky Jaromír, Tomáš, Luďa a Pavel spolu s moto Františkem po očistě v řece vyrazili na hranice, aby František stíhal své letadlo. Po krátké zastávce v „Geografickém středu Evropy“ už jediné zastávky byly s místními policisty, kdy Luďa opět za 10 EUR přesvědčoval že nic nepiĺ a když Tomáš se neuměl vejít do pruhů na křižovatce a musel se to naučit za 30 EUR. Další dobrodružství bylo na celnici, kde Jukina projela v pohodě, ale ostatní strávili na ukrajinské straně 2,5 hodiny prohlídkou, museli se vykoupit 5 až 30 EUR a následně na pasovém přispět na kávu dalšími 5 až 10 EUR. Nemilé překvapení bylo i na slovenské straně, kde si slovenští celníci neuměli říct víc jak hodinu o stejný příspěvek jako jejich ukrajinští kolegové. Nakonec dostali také odměnu a mohlo se pokračovat.

Zbylé tři posádky (Jindra, Aleš, Štěpán) se zajely poptat na velitelství pohraniční stráže do Diloveho na naše povolení k pohybu v pohraničním pásmu. Z Mukačeva bohužel nedorazilo. V tom případě jsme se rozhodli vyjet pod Goverlu (2061) a ze sedla pod Petrošem (2020) zkusit sestupovou cestu do Lazeščiny. Po průjezdu vstupní bránou jsme i tady marně hledali tábořiště na břehu říčky Goverla a tábor rozbili asi v polovině cesty do sedla u domku dřevařů.

     Sobota 18.6.
Posádky Jaromír, Tomáš, Luďa a Pavel už bez letce Františka po spánku na louce u letiště Košice po ranní hygieně odježdí směr ČR. Už to vypadalo jen na nudnou cestu. S tím ale nesouhlasila L300, kdy nejprve odletěl první kus protektoru a když odletěl i další kus, musel Luďa přezout na letní rezervu a pomalu se šoupat domů.

Posádky Jindra, Aleš, Štěpán pokračují v offroadu. Sedlo pod Goverlou doznalo od naší minulé návštěvy velikých změn. Je celé oplocené, takže není skoro kde zaparkovat, pod kapličkou vyrostla roubená útulna pro turisty (30 Hřiven osoba/noc), stará chata je zrenovovaná a slouží jako občerstvení. Vjezd na cestu, která vede po vrstevnici na poloninu Skopeska a pod Petroš je uzavřena závorou. Na naše otázky nám hoši z chaty vysvětlili, že cesta je neprůjezdná z důvodu hlubokých výmolů plných vody, hloubku odhadovali až na metr. Závoru nám zvedli, ale v úspěch našeho pokusu nevěřili. S trochou opatrnosti a pomocí navijáku se to nakonec podařilo. Cesta ze sedla do Lazeščiny je vcelku dobře sjízdná terénními auty. Dole v údolí jsme byli krátce po poledni a po lehké úpravě osob i techniky vyrazili směr Rachiv, Mukačevo, Užhorod … Po zpáteční cestě jsme měli naplánovánu ještě zastávku ve vinařské oblasti Sredně, odkud se vozilo víno už na carský dvůr. Bohužel o poslední hřivny nás připravila dopravní policie v Mukačevu za špatné řazení do pruhů, takže z návštěvy Seredňanských sklepů logicky sešlo a pokračovali jsme na hranice. Hladký průjezd hranic nás stál 15 Eur o které si celníci rovnou řekli. Ale závěr každopádně patří mistrům. Po půlnoci, když už jsme toho měli oba s Alešem plné brýle a Aleš hlásil do vysílačky opakovaný přejezd do protisměru, zahnuli jsme za tunelem na volné parkoviště a zalezli do spacáků.

     Neděle 19.6.
Ráno nás probudila Polícia, že spíme na heliportu před zraky kamer. Přestože se k nám chovali velmi korektně a svým způsobem i vstřícně, za zaplacenou pokutu bychom pořídili penzion se snídaní.


Přihlásit se

Created by Bonfire - 2006. Powered by LDU 802